Sociální percepce, formování dojmu, atribuční procesy

Sociální percepce

Sociální percepce (vnímání člověka člověkem) zahrnuje způsoby, jak lidé vnímají sami sebe a druhé lidi v sociálních situacích, jaké si utváří úsudky a dojmy o charakteristikách a rysech jiných lidí. Jde nejen o vnímání sociálního dění (co vidím - vzhled, fyzické akty chování), ale i o interpretaci vnímané skutečnosti (co si o tom myslím). Percepční zpracování je ovlivněno „subjektivním filtrem“ předchozích zkušeností, motivací, postojem, aktuálním stavem - tím je percepce individuální (každý člověk může vnímat danou situaci odlišně).

Formování dojmu

Utváření dojmu je podstatou procesu meziosobní percepce, přičemž existuje několik teoretických přístupů:

• asocianistický přístup ("data-driven", bottom up) - zaměření na charakteristiky poznávané osoby - fyzické rysy, způsoby chování,...
• konstruktivistický přístup ("theory-driven", top-down) - zaměření na kognitivní a afektivní procesy poznávané osoby, k vnímání přistupujeme s již předpřipraveným modelem
• duální model - nejdříve dochází ke automatické klasifikaci (věk, pohlaví,..), v případě osobního zájmu pokračuje proces detailnějšího poznávání (personalizace)
• spojitý model - založen na procesech kategorizace, rekategorizace a následné individualizace poznávané osoby

Do procesu formování dojmu vstupuje nespočet faktorů, které jej ovlivňují. Na straně posuzovatele (percipienta) to jsou očekávání, projekce (připisujeme druhým naše vlastní motivy, klady, nedostatky, vzorce chování), stereotypy (schémata sociálních rolí, sociálních skupin), implicitní teorie osobnosti (máme vlastní laickou teorii o vlastnostech a jejich vzájemných souvislostech) či efekt shovívavosti (podceňování nedostatků a přeceňování úspěchů oblíbené osoby a naopak).

Na straně posuzované osoby (percipovaného) jsou to následující determinanty:

• efekt primárnosti - rysy zaznamenávané jako první mají větší vliv na formování dojmu
• efekt novosti - na formování dojmu mají větší vliv později získané informace (méně časté, opak efektu primárnosti)
• efekt rozptýlení - vliv určitého chování je slabší v případě, že je informace podávána v kontextu dalších s ní nesouvisejících informací
• haló efekt - efekt prvního dojmu, dle kterého posuzujeme další projevy
• nápadnost chování a fyzická nápadnost - extrémní chování upoutává větší pozornost a má silnější vliv na proces formování dojmu (problém zdánlivé korelace - tlustý velký muž, s hlubokým hlasem je automaticky hodnocen jako dominantní)

Atribuční procesy

Atribuce je proces, na jehož základě lidé připisují příčinnost svému chování, chování jiných lidí či nepersonálním jevům ve svém prostředí. O dispoziční (interní) atribuci mluvíme v případě, že chování zdůvodňujeme osobnostními vlastnostmi. Situační (externí) atribuce znamená zdůvodnění chování situací nebo okolnostmi.

Atribučními procesy se zabývají tyto 3 hlavní teorie:

1. teorie odpovídajících závěrů (korespondujících inferencí) - E. E. Jones, K. E. Davis
   • nejdůležitější stránkou atribuce je rozhodnutí pozorovatele, zda vysvětlí chování na základě situačních faktorů nebo na základě záměrů, motivů, cílů či vlastností aktéra
   • atribuce nebo inference je korespondující, pokud dispozice přisuzovaná aktérovi „koresponduje“ s chováním, od kterého je tato dispozice odvozená
   • pokud je chování úmyslné usuzujeme na osobnostní charakteristiky (kamarád mi přenechal větší porci - je velkorysý - ale mohlo to být jen tím, že nemá hlad...)
2. kovariační teorie - Harold H. Kelley
   • v různém čase při různých situacích zjišťuji, které faktory jsou přítomné, když se důsledek vyskytne (je příčinou) resp. nevyskytne
   • interní atribuce (příčina je v aktérovi), 2 externí atribuce (vnější podnět, ke kterému chování směřuje a okolnosti situace provázející chování)
   • tři kritéria atribuce: distinktivnost (odlišnost) – specifika chování vzhledem k danému podnětu, chování se vztahuje pouze k jednomu podnětu; konsensus (souhlas) – interpersonální univerzálnost chování, chování se vyskytuje i u druhých osob; konzistence (stálost) – stálost chování v čase a v různých situacích, chování se vyskytuje opakovaně
3. atribuční tendence - Harold H. Kelley - jsou určitá zkreslení, očekávání a perspektivy osob, jež ovlivňují interpretaci chování
   • efekt aktér-pozorovatel (E. E. Jones, R. E. Nisbett): při posuzování chování druhých je tendence ke spatřování příčin v osobnostních proměnných, při posuzování vlastního chování spatřujeme příčiny ve vnějších okolnostech
   • základní atribuční chyba (L. Ross): přeceňování rysů a vnitřních dispozic, podceňování situací a vnějších okolností
   • sebeochranná atribuce: úspěchy přisuzujeme sobě, neúspěchy okolnostním podmínkám
   • egocentrická tendence: při skupinových projektech máme tendenci přisuzovat si značnou zodpovědnost za úspěch
   • tendence nápadnosti: připisování větší zodpovědnosti jednotlivcům, kteří se nějakým způsobem výrazně odlišují